Kdo je kdo
Kdo je kdo
- Lidé z klubu a kolem něj
Ing. Karel Mareček
První (a zatím jediný) předseda Klubu M 131.1. Již v roce 1986 stál (tehdy pracoval v pobočném lokomotivním depu Sokolov) u snah o zprovoznění motorového vozu M 131.1266, podle kterého také má náš spolek jméno. Po studiích na Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině pracoval v různých funkcích na železnici; v současné době je ředitelem provozu Sokolov ostravské akciové společnosti OKD, Doprava. Má stále platné zkoušky strojvedoucího. Kromě předsednictví má na starosti i hospodaření spolku, aktivně pracuje v Muzeu Kraslické dráhy, kde má na starosti především stavební stránku objektu bývalé nádražní restaurace. Propagátor železniční dopravy, o čemž svědčí i jeho další aktivity, např. v dopravní komisi Hospodářské a sociální rady Sokolovska
Robert Koutný
Zájem Roberta Koutného o železnici trvá od osmého roku jeho věku, kdy s vlaky přišel poprvé do kontaktu v Libině na trati mezi Olomoucí a Šumperkem. Povoláním se mu dráha stala až počátkem 90. let, od kdy působí (s přestávkou zaměstnání u generálního ředitelství Českých drah) u Správy dopravní cesty Karlovy Vary. Kromě funkce jednatele se zabývá přípravou akcí spolku jako jsou Mikulášská jízda a tradiční oslavy výročí drah Karlovarského kraje. V Muzeu Kraslické dráhy má na starosti expozici včetně přípravy textů a obrazové dokumentace. Zabývá se historií železnice; je autorem nebo spoluautorem většiny publikací Klubu M 131.1 věnovaných historii železnic v regionu. Železnici se snaží být užitečný a dráhu propaguje i v rámci svých dalších aktivit.
Milan Hrudka
Milan patří služebně mezi nejstarší členy našeho spolku. Po většinu svého aktivního profesního života působil (a stále působí) jako strojvedoucí (kromě několika let, kdy si „odskočil“ do oboru, který v literatuře geniálně ztvárnil Ota Pavel a následně pak herecky ve filmu „Smrt krásných srnců“ Karel Heřmánek. „Otec“ našich Mikulášských jízd – právě Milan Hrudka přišel v polovině devadesátých let s nápadem, abychom počátkem prosince uspořádali tuto akci určenou nejen pro děti našich členů, ale také pro veřejnost. Nejen na této akci jej můžeme potkat nejen za řídícím pultem lokomotivy či motorového vozu, ale také jako filmaře a fotografa. Tvůrce s výtvarným cítěním, jehož obrazové prezentace našich akcí nás vždy potěší. Člen výboru Železničního spolku Klub M 131.1.
Václav Vosmík
Václav Vosmík patří mezi nejstarší členy našeho spolku (alespoň co se týká délkou členství). Již od počátku byl spjat s naším motorovým vozem M 131.1266, o který se nejen obětavě staral, ale s kterým absolvoval řadu zvláštních jízd při výročích tratí v regionu, při prvních ročnících Mikulášské jízdy i při jízdách pro přátele z Klingenthalu či pro zákazníky, jež si zvláštní vlak u nás objednali. Podílel se také na provozu první porevoluční soukromé železnice z Kraslic na Hraničnou, provozovanou Klubem M 131.1 Sokolov a městem Kraslice v letech 1994 až 1995. Jak je patrné z výše uvedeného, je Venca strojvedoucím. Nejprve v depu Sokolov, po jeho zrušení v karlovarském depu. Nyní jej můžeme spatřit za pulty střídavých i dvousystémových elektrických lokomotiv společnosti ČD Cargo.
Jaroslav Novotný
Profesí chemik – pracuje v laboratoři jednoho z chemických závodů Sokolovska. Železnice a k tomu také městská doprava jsou jeho dlouholetým koníčkem. Ochotný, rychlý a nápaditý tvůrce log, plakátů, pozvánek, jízdenek a dalších materiálů našich akcí i Muzea Kraslické dráhy. Fotograf a filmař. Jednou z jeho lásek jsou motorové vozy řady 810, které nazývá „krabičkami“. Má podrobný přehled o všech vozidlech této řady, jež jsou v České republice v provozu. Těžce proto nese jejich pozvolný úbytek v souvislosti s přestavbami na „Regionovy“. Z prostředků městské hromadné dopravy obdivuje tramvaje typu KT4, které můžeme potkat na ulicích Plavna, Zwickau a dalších měst bývalé NDR. Má nafotografované snad všechny tramvaje v Praze, Plzni i Olomouci.
Ing. Rudolf Tyller
Celý svůj profesní život pracoval jako geodet. Nejprve v rámci předchůdce dnešní a.s. Sokolovská uhelná, po sametové revoluci pak založil vlastní firmu. Nyní důchodce, který se vyznačuje obvyklou vlastností mnoha seniorů, tedy nedostatkem času. Jeho koníčkem je nejen železnice, ale také městská doprava. Odborník na úzkorozchodné dráhy, vždyť tzv. „Tyllerův seznam úzkokolejek“ je mezi přáteli železnic pojmem. Zajímá se i o vlastivědu, cestuje. Podílel se na všech publikacích, které Železniční spolek Klub M 131.1 dosud vydal. Nejen vytvářením kreseb a renovací původních historických předloh, ale také spoluprací při tvorbě jejich textové části. Excelentní fotograf, který své snímky uplatňuje nejen v našich brožurkách, ale i v našem muzeu, na výstavách s železniční i vlastivědnou tématikou.
Karel Pejřil
I když je Kája Pejřil jedním z našich nejmladších členů, patří k těm nejaktivnějším. Tím nejviditelnějším výsledkem jeho snažení jsou webové stránky našeho spolku i Muzea Kraslické dráhy. Na naše klubové stránky neustále přináší řadu nových a zajímavých nápadů. Právě díky němu mají stránky Klubu M 131.1 vysokou úroveň a také velkou sledovanost. Zajímavé nápady nepřináší jen na naše stránky. Řadu jeho nápadů jsme také realizovali v Muzeu Kraslické dráhy, kde většinou nechybí při žádné z našich brigád, kde pracuje při stavebních úpravách objektu i při přípravě expozice a renovaci exponátů. Aktivně se podílí na řadě našich akcí, od zvláštních jízd či oslav až po tradičního Mikuláše. Pro zájem o železnici má rodinné předpoklady – pochází z železničářské rodiny.
Marie Pejřilová
Naše dlouholetá členka byla po řadu let profesně spjatá s železnicí. Působila v bývalém pobočném lokomotivním depu Sokolov, jako signalistka v železniční stanici Svatava (v době před převzetím Kraslické dráhy společností Viamont) a ve Stanici technických prohlídek ve Františkových Lázních. Od doby vzniku spolku se aktivně podílí na našich akcích – sloužila při námi pořádaných zvláštních jízdách (m.j. také v bufetovém voze), při oslavách i při Mikulášských jízdách. V poslední době ji často můžeme potkat v Muzeu Kraslické dráhy, kde obětavě zastává doslova práce všeho druhu. Čistí, natírá, topí, uklízí…, zkrátka vykonává vše, co je momentálně potřeba. Svou přítomností dokáže rozdávat pohodu, což je jedna z vlastností pro kterou je „v kolektivu oblíbená“.
Ing. Petr Mirčev
Také osobnost Petra Mirčeva je spjatá s našimi Mikulášskými jízdami. Již od samotných jejich počátků zde vystupuje v roli čerta. Čerta charakteristického – s velkými brýlemi, pytlem na nehodné děti a zápisníkem, kam si zapisuje dětské hříchy. Díky svému vzhledu se ani nemusí moc maskovat. I on má svou profesí vztah ke kolejové dopravě – po krátké zkušenosti u karlovarské Traťové distance již dlouhá léta pracuje jako vedoucí oddělení zabývajícího se kolejovou infrastrukturou u Sokolovské uhelné, a.s. Sběratel předmětů s železniční tématikou, železniční cestovatel. V minulosti pro nás a naše německé přátele zorganizoval několik vyhlídkových jízd po dnes již zrušené báňské síti rozchodu 900 mm v okolí Sokolova. I jeho zásluhou byl pro tyto účely postaven speciální vyhlídkový osobní vůz.
Aleš Bílek
Aleš je naším věkově i „služebně“ nejmladším členem. Do spolku vstoupil v červnu 2010. Za tuto dobu se stihnul zapojit do činnosti v Muzeu Kraslické dráhy a také se zúčastnil jednání s německými přáteli v Adolfu. Žák základní školy s bydlištěm v Sokolově (v původně drážním domě u nádraží) pochází z železničářské rodiny (jeho táta pracuje u společnosti ČD Cargo). A jako většina mladých je šikovný zejména v práci s počítačem, což je předpokladem toho, že nám bude nápomocen zejména v této oblasti naší činnosti.
Eva Kupcová
Jedna z nepřehlédnutelných osobností našeho spolku. Profesí železničářka – zaměstnaná je jako inženýrka železniční dopravy u Správy mostů a tunelů karlovarské Správy dopravní cesty. Setkáváme se s ní jako s Mikulášem, či lépe řečeno s Mikuláškou při našich tradičních jízdách. Nebývá však Mikuláškou obyčejnou, řadovou, ale tou úplně nejhlavnější a nejdůležitější, protože na Cikánském dvoře v Hřebenech má na starosti rozdávání nadílky dětským účastníkům akce. Na tomto postu sloužila už v dobách, kdy se Mikulášské jízdy zúčastnilo jen pro pár desítek účastníků, které odvezl jeden historický motorový vůz s přívěsným vozem. Se svým manželem Pepou pomáhá i při dalších akcích klubu, například při oslavách výročí tratí v karlovarském regionu.
Václav Peksa
Václav Peksa sice nepatří mezi kmenové členy našeho spolku, dlouhodobě však s námi spolupracuje. Veřejnost se s ním může setkat především při Mikulášských jízdách, kdy většinou svým automobilem zajišťuje dovoz a ve spolupráci s příslušnými pohádkovými bytostmi také rozdávání dárkových balíčků dětským účastníkům. Velkým přínosem je také jeho pomoc při budování Muzea Kraslické dráhy. Podílel se na zednických, elektrikářských, vodoinstalačních a dalších pracích, při kterých prokázal svou velkou manuální zručnost i značnou dávku nápaditosti. Toto se projevilo i při stěhování a instalaci velkých exponátů, kterými byly stavědlové přístroje a další těžké trojrozměrné předměty, kdy jeho důvtip a vynalézavost nám ušetřily velkou část sil, které bychom jinak museli na tyto činnosti vynaložit.
Jindřich Nový
Dlouhá léta pracoval jako mechanik u karlovarské firmy Vodovody a kanalizace. Dnes je již v důchodu, přesto však trpí (jako ostatně většina aktivních seniorů) nedostatkem času. Jedním z jeho koníčků je (kromě vnoučat) i stavba malých parních strojů, které vytváří ve své domácí dílně. Železnice je jeho celoživotním koníčkem. Má proto i rodinné předpoklady. Jeho táta byl strojvůdcem v karlovarském depu, on sám bydlí v domě, který dříve patřil železniční správě. Železnici fotografuje i filmuje. Cenné jsou jeho záběry železničního provozu z 60. a pozdějších let, natočené tehdy moderní kamerou „osmičkou“. Stavitel obou našich tzv. šlapadel, malých drezínek, které byly určeny pro uvažovanou velodráhu na neprovozované trati Slavkovské dráhy mezi Loktem a Horním Slavkovem.
Ing. Miloš Holík
Náš nový člen – do Železničního spolku Klub M 131.1 vstoupil v roce 2010. Se svatavským občanem Ing. Milošem Holíkem se ale známe již řadu let. Jako fanda do všeho železničního se (i s rodinou) zúčastňoval výletů, které pro naše členy a jejich rodinné příslušníky připravovali členové spolku Eisenbahnfreunde Klingenthal za různými drážními zajímavostmi v Sasku. Již tehdy osvědčil svou dobrou znalost německého jazyka, kdy se velice dobře zhostil role excelentního překladatele. Jako zastupitel jediného městysu v Karlovarském kraji se zúčastňuje příprav naší Mikulášské jízdy a opět jako překladatel má nezastupitelnou roli při jednáních s kolegy ze spolku Vogtländische Eisenbahnverein v Adorfu. V „civilu“ je zaměstnancem akciové společnosti Sokolovská uhelná.
František Fadrný
František Fadrný je dalším z železničářů v našem spolku. Nepracuje však u státní železnice, ale na hradle kolejové důlní dopravy u akciové společnosti Sokolovská uhelná. Člověk kulturní a uměnímilovný, o čemž svědčí i jeho členství ve známém a mnoha vavříny ověnčeném ochotnickém souboru sokolovského Divadla bez zákulisí. Právě na jeho prknech vytvořil řadu menších i větších rolí. Své divadelní zkušenosti využívá i v činnosti našeho spolku – při Mikulášských jízdách, kde „vystupuje“ takříkajíc v titulní roli. Své herecké ambice využívá i při dalších příležitostech. Jednou z nich byla „role“ císaře Františka Josefa I. při oslavách výročí tratí Nové Sedlo u Lokte – Loket a Chodov – Nová Role v roce 2007, které jsme spolupořádali s novosedelskou radnicí.
Lukáš Koutný
V současné době věkově nejmladší člen našeho spolku.Našich akcí se účastní již od svého nejútlejšího věku. Nechyběl na žádné z našich oslav, při žádné Mikulášské jízdě. Nejdříve jako pasivní (dětský) účastník, později třeba jako malý čertík, nyní mívá na starosti většinou jejich fotografickou a filmovou dokumentaci. Kromě automobilů značky Tatra je jeho koníčkem také československé opevnění z 30. let minulého století, které vyhledává a dokumentuje. Současně v rámci Klubu vojenské historie Ležky se podílí na renovaci jednoho z objektů lehkého opevnění (tzv. řopík) ve Stříbře.
Blanka Kublentová
Blanka sice není naší členkou, dlouhodobě však s námi spolupracuje. Děje se tak především při oslavách výročí našich tratí ve zdejším regionu, kde působí v roli manželky rakousko-uherského císaře Františka Josefa I., císařovny Alžběty Amálie Evženie alias Alžběty Bavorské zvané Sissi (837 – 1898). V historickém kostýmu jsme ji tak mohli potkat (postupně po boku několika manželů) při oslavách výročí trati Dalovice – Merklín, Chodov Nová Role a Nové Sedlo u Lokte – Loket, Tepelské dráhy a konečně i známého Krušnohorského Semmeringu. V dřívějších dobách se objevovala i v roli anděla, zejména při našich Mikulášských jízdách (ale nejen při nich). „V civilu“ pracuje jako inženýrka železniční dopravy u Správy mostů a tunelů, jež je součástí Správy dopravní cesty Karlovy Vary.
Ing. Jiří Skála
S inženýrem Jiřím Skálou spolupracujeme někdy od roku 2002, kdy jsme se seznámili v návaznosti na naše snahy o zprovoznění dlouhodobě vyloučené Slavkovské dráhy, tedy trati z Krásného Jezu přes Horní Slavkov do Lokte. Spolu s ním a s Jindřichem Novým jsme stáli u zrodu obou našich tzv. loketských šlapadel. Během krátké doby vzniklo i šlapadlo třetí. Jeho staviteli byli studenti Střední průmyslové školy v Lokti, kde Ing. Skála až do roku 2009 učil. Spolu se senátorem Janem Hadravou jsme se vypravili do Rakouska, kde jsme sbírali zkušenosti s využitím neprovozovaných železnic jako velodrah. Se šlapadly reprezentoval pan Skála náš spolek i dřívější tzv. pracovní skupinu pro zřízení velodráhy na řadě akcí, jako jsou oslavy výročí tratí, dětské dny nebo Dny železnice.
Michal Roh
Současný ředitel Odboru podpory prodeje generálního ředitelství společnosti ČD Cargo je u široké veřejnosti znám jako velký znalec železniční historie a také jako pilný autor řady zajímavých článků i knih s touto tématikou. Naše vzájemná spolupráce trvá již více než deset let. Pro náš spolek napsal brožurku „Dráha pod Plešivcem“ (byla vydána ke 100. výročí trati Dalovice – Merklín v roce 2002) a v roce 2007 pak připravil „Tepelskou dráhu“, publikaci věnovanou trati z Mariánských Lázní do Karlových Varů. O rok později se pak podílel na přípravě 2. vydání „Krušnohorského Semmeringu“. Naše aktuální spolupráce je pak zaměřena na 2. vydání publikace „Halštrovská dráha“. Bude vydána u příležitosti oslav 110. výročí trati Tršnice – Luby u Chebu, které se uskuteční 18. září 2010.
Karel Vedral
Známý kraslický výtvarník a galerista Karel Vedral (1937 – 2008) pocházel z pražských Ďáblic. Do našeho regionu se přistěhoval koncem 50. let a celý svůj aktivní život pracoval jako konstruktér v rotavském závodě podniku Škoda. Přitom se intenzivně věnoval svým zájmům, kterými bylo malování a turistika. Často oba tyto zájmy spojoval, a tak vznikala postupně řada cyklů z jeho cest. Hodně a rád jezdil vlakem; velice ochotně pomáhal i našemu klubu. Je autorem dodnes používaného loga Mikulášské jízdy, některých log námi pořádaných oslav výročí tratí i jízdenek a dalších materiálů. Železnice a život kolem ní byly také častým námětem řady jeho výtvarných prací, kreseb uhlem, akvarelů a dalších malířských technik. Mnohé z nich bylo možné shlédnout v Galerii G v budově kraslické „lidušky“.
Ing. David Cervan, Ph.D.
Ti, kdož se zúčastnili některého z prvních ročníků Mikulášské jízdy, si Davida Cervana (tehdy ještě bez zkratek před a za jménem) pamatují jako jednoho z čertů. A to čerta velice roztomilého. Dobře tenkrát uplatnil svůj herecký talent a smysl pro humor. Jako fanda a znalec parních lokomotiv se později se angažoval (a stále se angažuje) ve snahách získat do regionu nějaký provozní stroj. V návaznosti na tuto snahu usiluje, aby jakousi základnou pro budoucí parní provoz byla nevyužívaná výtopna v Lokti. V roce 1997 a 2007 jsme s Davidem spolupracovali při organizaci oslav výročí Slavkovské dráhy a trati Chodov – Nová Role. Angažoval se i v pracovní komisi, která měla za úkol navrhnout nejvhodnější využití dlouhodobě vyloučené trati z Krásného Jezu přes Horní Slavkov do Lokte. Nyní vyučuje na Střední Průmyslové Škole v Ostrově. .
Hana Mašková
Nositelka slavného jména (jistě si vzpomenete na jiné dvě Hany Maškové – krasobruslařku a rozhlasovou hlasatelku) pracovala po většinu svého profesního života u telekomunikací. Železnice (a různé stroje vůbec) jsou jejím koníčkem. Obětavě se podílí se na přípravě různých našich akcí, jako jsou Mikulášské jízdy či oslavy výročí tratí. Sběratelka všeho možného kolem železnice. Jejím snem je mít doma opravdovou výhybku a nějakou parní mašinku. Zatím tyto artefakty nahrazuje velká modelová železnice, která, když se rozloží, obsáhne celý její byt. V návaznosti na své předchozí povolání shromažďuje různé zajímavé lampy a elektronky. Protože ráda a hodně cestuje (samozřejmě vlakem), přispívá tak na mzdu těch členů spolku, kteří pracují na dráze.
Eva Štouračová
Převzala štafetu po své mámě, která s námi spolupracovala již od devadesátých let. Působila jako překladatelka z němčiny, takže jsme se s ní mohli setkávat při akcích pořádaných s nebo pro kolegy ze spolku Eisenbahnfreunde Klingenthal. „Starší“ Eva byla s námi při prvních jízdách na Hraničnou, při prvních vlakových výletech pro naše německé přátele, při přípravě smlouvy o spolupráci s klingenthalským spolkem. Mladší Eva pomáhala při pracích v muzeu, při překladech různých textů a dalších materiálů. Mohli jsme se s ní setkávat i při Mikulášských jízdách, kde v přípravném výboru zastupovala město Rotavu a při vlastní akci současně působila většinou u nadílky v masce čerta. Bydlí v Rotavě, kde také pracuje, nyní už ne na Městském úřadu.
Roman Pšenička
I když Romanovým přáním bylo vždy pracovat u železnice, nikdy se mu to však nepodařilo. Přesto byl jeho život spjat s uniformami – byl vojákem z povolání, hasičem a naposledy celníkem. Dráha se mu stala alespoň koníčkem. S Romanem se můžeme setkávat na akcích, pořádaných naším spolkem pro veřejnost, ať to jsou oslavy výročí tratí v karlovarském regionu nebo Mikulášské jízdy, kde zastává funkci průvodčího ve zvláštních parních vlacích. Zájemce o cokoliv, co se týká železnice. Fotografuje a filmuje, zabývá se i tzv. železniční archeologií, když pátrá po zbytcích zrušených tratí, sbírá různé artefakty s železniční tématikou. V současné době pobývá většinou ve Švýcarsku, kam jej zaválo zaměstnání manželky. Bydlí v Dolním Rychnově, kde si postavil rodinný dům.
Willy Neumeister
Klingenthalský občan Willy Neumeister působil celý svůj aktivní život. Nejprve ve stanici Johanngeorgenstadt, naposledy byl přednostou nádraží v Klingenthalu. Patřil k dlouholetým aktivním členům spolku Eisenbahnfreunde, a právě zde jsme se s ním před více než patnácti lety setkali poprvé. Spolu se svým kolegou Erhardem Sandnerem se účastní většiny společně pořádaných akcí. Ze své rozsáhlé sbírky železničních artefaktů zapůjčil některé exponáty do Muzea Kraslické dráhy. Nyní je Willy už v důchodu; část svého času tráví učením se českého jazyka. I proto s námi spolupracoval i při přípravě německých jazykových mutací námi vydávaných publikací. Kromě znalosti češtiny zde uplatnil i svou znalost železniční problematiky, zejména co se týče odborných výrazů.
Erhard Sandner
Další z našich klingenthalských přátel a spolupracovníků. Na železnici sice nikdy nepracoval (byl zaměstnán v jedné nyní již zrušené textilní továrně v Klingenthalu), dráhu měl (a samozřejmě stále má) jako své hobby. Nyní je v důchodu. Dlouhá léta působil jako jednatel spolku Eisenbahnfreunde, měl na starost bohužel již zrušenou stálou expozici na nádraží Klingenthal. Pro naše členy a naše přátele zorganizoval několik výletů na železničně (přesněji řečeno drážně) zajímavá místa v Sasku – do Plavna, Zwickau, Reichenbachu a jinam. Ochotný a obětavý člověk, který nás několikrát přijal i ve svém domě, který se nachází v obci Zwota. Stejně jako Willy Neumeister, se kterým tvoří jakousi nerozlučnou dvojici, nám pomáhal při přípravě německých vydání našich publikací.
Domů
© 2009-2018 Železniční spolek Klub M 131.1